Byla jsem hromádka neštěstí. Vlny vnitřní bolesti mnou zmítaly tak, že jsem téměř nemohla dýchat. Zoufale jsem přemýšlela, jak se život, který byl plný štěstí a Božího požehnání, stal životem v bezmoci a beznaději…
Mou mysl mučily děsivé myšlenky o Bohu i mém vlastním tragickém osudu. Trvalo to až do chvíle, kdy jsem jednoho dne v březnu 2003 v návalu slz všechno řekla svému manželovi Davidovi: „Jsem jako loď, která se roztříštila o skálu. Můj život skončil!“ V tu chvíli se ho zmocnilo něco, co nás oba nasměrovalo na cestu, která změnila náš život, na cestu, která mi postupně vrátila sílu do života a naučila mě žít život v rytmu milosti ve světě nekonečných nároků.
Diskuze je prázdná.
přidat příspěvek do diskuze